Jiří Ježek má za sebou náročný etapový závod, jehož letošní úroveň byla podle mínění mnoha cyklistických odborníků a trenérů velmi vysoká.
Zaslal pro vás svůj komentář k jednotlivým etapám:
1. Prolog Velodromo J.-P.Duarte:
1km na velodromu v Santo Domingu absolvoval vždy jen jeden závodník týmu. Šlo pouze o rozdělení trikotů, pořadí vozů v karavaně a představení jednotlivých týmů. Startuje 20 týmů, z toho 13 zahraničních (Venezuela, Kuba, Kolumbie, USA, Mexiko, Guatemala…) a 7 domácích, které jsou posíleny spoustou zahraničních závodníků. Celkem 120 startujících.
2. Santo Domingo – La Roma, 115 km:
Rovinatá etapa, velice nervózní, plná hromadných pádů. Dojel jsem v hlavním pelotonu, ale dojíždění po dvou pádech mě stálo dost sil.
3. San Pedro – Circuito Faro, 132 km:
Opět spousta nepříjemných pádů, které se mi naštěstí vyhnuly. Posledních 50 km se jelo na okruzích v centru Santo Dominga, opět v pohodě v hlavní skupině.
4. San Cristóbal – Barahona, 167 km:
Nejdelší etapa, v závěru dost kopcovitá. Bohužel v nejtěžším stoupání přede mnou dva závodníci po vzájemném kontaktu spadli a poslali mě s sebou do příkopu. Ztrátu už jsem nedohnal a vypadl tak z první skupiny. Podařilo se mi však zformovat několik závodníků a donutit je ke spolupráci. Proto ztráta nakonec nebyla tak výrazná, ale přesto jsem na 52.místě ztratil 7minut. Pád ale odnesla protéza, kterou jsem musel provizorně opravit speciální izolační páskou.
5. Barahona – Azua – Bani, 127 km:
Těžká etapa, celá proti větru, v kopcích. Ve stoupáních se mi podařilo udržet se špičky a posledních 50km jsem si protrpěl v náročné jízdě okolo 50km/h a dojel v hlavní skupině.
6. a) Santo Domingo – Bonao, 80 km:
„Dvojetapy“ nesnáším. V první části se jelo strašně rychle – průměrná rychlost 47km/h. Asi 30km před cílem jsem jel v úniku s dvěma dalšímy závodníky, ale 5km do pásky nás peloton pohltil.
b) Bonao – San Francisco de Macoís, 90 km:
Po třech hodinách odpočinku odstartovala další zběsilá etapa. Opět jsem byl v úniku, tentokráte nadějnějším s osmičkou největších favoritů, ale v poslední 20km pasáži v silném bočním větru se závodníci nemohli dohodnout a peloton nás opět pohltil. Vítr pak peloton rozdrobil na skupinky a já přijel ve druhé, se ztátou 2:40. Celkově jsem na 46. místě.
7. Moca – Mao, 132 km:
Těžká etapa. Uprostřed čekaly na závodníky dva náročné 7km dlouhé kopce s vrchařskou prémií. První stoupání se mi jelo špatně a těsně před vrcholem jsem odpadl. Ve sjezdu jsem ztrátu dojel a rovnou nastoupil k úniku. V druhém stoupání jsem dojel jednoho z pětice uprchlíků, kteří nastoupili už od startu. Získal jsem bod na vrchařské prémii, ale cestou z kopce už nás všechny pohltila pracující velká skupina největších favoritů Posledních 50km do cíle už byly po rovině, i když v nepříjemném bočním větru. Svým dlouhým únikem jsem si vysloužil velká uznání od trenérů všech týmů.
8. Santiago – Jarabacoa, 120 km:
Královská etapa. Nejprve 95km po rovině v šíleném tempu a pak vražedné 12km až 18% prudké stoupání. Před kopcem, ze stále se zmenšujícího pelotonu, odpadali závodníci jako korálky a i já jsem nevydržel. Do stoupání jsem tedy najížděl z nějakého 70.místa, ale plynulou jízdou na hraně možností jsem již v polovině kopce dostal na 40.pozici. Pak mě bohužel postihl nepříjemný pád (závodník přede mnou se vyhýbal nerovnosti a vrazil mi do předního kola), ale během kilometru jsem se díky včasné pomoci Viktora dostal zpět do „své“ skupinky. Nakonec z toho bylo v cíli 34.místo a posun na 41.místo celkově.
9. a) La Vega – Santo Domingo, 115 km:
Další „dvojetapa“. V dopolední etapě jsem se držel v závětří pelotonu, i když mě to díky velké rychlosti a větru stálo dost sil.
b) časovka, Mirador Sur, 11 km:
Do časovky jsem bez speciálního kola a vybavení nastupoval bez ambic, přesto mě potěšilo 39.místo a pouhá minuta a půl ztráty na vítěze. Dokonce jsem poskočil na 39.místo v celkovém pořadí.
10. Circuito Quinto Centenario, 120 km:
Původních 24 pětikilometrových okruhů v centru hlavního města organizátoři na požadavek závodníků zkrátili na 95km. O nic už prakticky nešlo, tým Venezuely poslední etapu vysokým tempem na špici kontroloval a já tak dokončil v hlavní skupině. Celkově 38.místo se ztrátou 18m14s. Vítěz Carlos Ochoa, Venezuela.
11) Nejhorší zážitek:
Dojíždění ztrát po pádech a jiných podobných situacích v pelotonu.
12) Nejhlubší zážitek:
To jak si Dominikánci váží mé účasti v závodě. Vyhlašování a ocenění v cíli téměř každé etapy. Přijetí a významné ocenění od prezidenta Dominikánské republiky.
13) Nejveselejší zážitek:
Díky Viktorovi a Soně jsme se smáli skoro celý závod.
14) Nejlepší pocit:
Asi v cíli poslední etapy, když jsem už měl všechno za sebou.
15) Jaké máš pocity ze své výkonnosti, když porovnáš svůj letošní start a starty v předchozích letech:
I když byla konkurence, díky zařazení závodu do druhé kategorie UCI, mnohem vyšší než dříve, jelo se mi o poznání lépe. Určitě to bylo skvělým zázemím, které mi Viktor se Soňou připravili, a také velice kvalitním zimním tréninkem, který se mi díky vnitřní pohodě podařilo zvládnout.
16) Nejoblíbenější jídlo v D.R.:
Určitě ovoce – banány, ananas, lechoza, meloun. Jinak vše od oficiálního cateringu závodu.
17) Nejzajímavější tým:
Guatemala – moc se mi líbil styl jejich závodění, ti kluci mají velký talent a hlavně odvahu.
18) Nejprofesionálnější tým:
Venezuela a Mexiko.
19) Nejexotičtější tým:
Pro Dominikánce určitě ten náš – já, Viktor a Soňa.
20) Jaké to je, mít od rána do večera za zády televizní štáb?
Pokud je štáb profesionální, tak člověk o něm prakticky neví. Bohužel tady to tak nebylo.
21) Po celou etapu komunikuješ vysílačkou se svým doprovodným vozidlem ve kterém jeli Tvá manželka a manažerka české reprezentace Soňa a Tvůj trenér Viktor Zapletal. Co si říkáte?
Komunikaci bych rozdělil do dvou rovin. Samozřejmě pro mě je nejdůležitější vědět, co se v závodě odehrává, kdy přijdou rychlostní a vrchařské prémie, kdo je v úniku, jaký má náskok, případně kolik zbývá do cíle. Naopak Viktor se Soňou musí vědět, že si jedu do auta pro pití, či nějakou sportovní výživu, nebo když mám defekt. Druhá rovina komunikace je spíš zábava a povzbuzení. Když se mi jede blbě, mohou mě z auta popichovat různými vtípky, či povzbuzovat. Mám tu výhodu, že když je nechci poslouchat, můžu si vyndat „pecku“ z ucha a mám klid… Ale to dělám jen vyjímečně, protože je pro mě vysílačka a spojení se svým autem v takovém závodě strašně důležitá. I když Viktor a Soňa už mě znají natolik, že jsme spojeni i „nějak jinak“. Nemusíme spolu ani mluvit, jen se podívám a oni už vědí co potřebuji. Jsou pro mě v cyklistice vším.
